Varování

POZOR na foto e-shop Oehling CZ!

Motto:   Dobrý obchodník se nepozná, dokud obchod běží hladce. Skutečné kvality obchodníka prověří až první problémy...

   Celý příběh   Ve zkratce       

Vítám Vás, milá kolegyně / milý kolego, pro niž / něhož je fotografie koníčkem či profesí,

chci se s Vámi podělit o mou velmi špatnou osobní zkušenost s e-shopem Oehling CZ, s.r.o. Na jejím začátku jsem si chtěl jen zakoupit nový fotoaparát Canon. Na konci jsem chudší o více než 87 tisíc korun, mám za sebou 1,5 roku soudů, a spravedlnosti jsem se stejně nedovolal. Zajímá Vás, jak se to přihodilo?

Pokud ne, přijměte prosím na rozloučenou alespoň mé důrazné varování:

Rozmyslete si dvakrát, než e-shopu Oehling CZ svěříte nějakou objednávku! Uzavřená kupní smlouva pro ně moc neznamená. Pokud se jim naskytne příležitost Vás oškubat, nemusí Vám pomoci ani to, že jste jejich stálý zákazník, který u nich už nakoupil zboží za desítky tisíc.

Pokud Vás však můj příběh zajímá, tady jsou fakta (celé to trvalo přes dva roky, zkusím však být co nejstručnější; bude-li to na Vás i tak příliš dlouhé, zkuste nahoře v menu volbu Ve zkratce):

Zde bych se s dovolením na okamžik zastavil, abychom si zrekapitulovali situaci. Jaký je tedy stav věcí?

Jak potom chápat výše zmíněné oznámení Oehling CZ? Nu, snad jedině jako pokus bezohledně zneužít situace na trhu a skutečnosti, že nemohu jít a koupit si totéž zboží za dříve dohodnutou cenu u nějakého seriózního obchodníka. Jako snahu vynutit si nátlakem změnu naší platně uzavřené kupní smlouvy v můj neprospěch. Avšak to, že smlouvy vážně a svobodně uzavřené mezi dospělými lidmi se dodržují, je už po tisíce let zcela základním principem práva ("pacta sunt servanda"). Nikoho rozumně uvažujícího proto asi nepřekvapí, že jsem si to nenechal líbit:

Zdálo by se, všechno v pořádku. Jako v Krkonošských pohádkách -- nenasytný Trautenberk byl po zásluze potrestán a Kuba si dál žije svůj klidný všední život. To by ale v naší malebné české kotlině musel vládnout spravedlivý Krakonoš. Což ovšem není ten případ, jak všichni víme...

Možná by tady někomu mohla svitnout naděje, že krajský soud celou věc vrátil okresnímu soudu, protože seznal, že rozsudek je absurdní a nespravedlivý. To by však byla naivita. Ve skutečnosti paní soudkyně pouze došla k názoru, že jsem nebyl oprávněn od smlouvy s Oehlingem CZ odstoupit podle paragrafu A, nýbrž podle paragrafu B, a to, že okresní soud uznal, že jsem od smlouvy odstoupil podle paragrafu A, proto považovala za zcela vadnou právní kvalifikaci. I kdyby měla pravdu, což nechci komentovat, praktické důsledky to stejně nemělo žádné (odstoupení od smlouvy bylo platné a mé právo na náhradu škody tak jako tak nebylo nijak dotčeno).

V mých očích tento krok paní soudkyně proto zůstává pouhou prázdnou právnickou exhibicí. V důsledku tohoto planého cvičení se celý spor zdržel o osm měsíců, okresní soud musel znovu jednat, jen aby zcela formálně opravil rozsudek, a advokáti obou stran museli udělat několik zbytečných úkonů (všechny tyto vícenáklady byly následně v souhrnu oceněny částkou přesahující devatenáct tisíc korun -- to přeci potěší, věnovat ze svého takové peníze na "školení" jednoho soudu druhým!).

Jinými slovy, soud uznal, že kupní smlouva byla platně uzavřena a že Oehling CZ svůj závazek nedodržel. Avšak přestože v předložených důkazech jasně viděl, že se mne Oehling CZ pokusil nátlakem přimět k přijetí zvýšení ceny o sedm tisíc korun a že poté, co v tomto svém protiprávním snažení neuspěl, se mnou zcela přestal komunikovat a mé opakované výzvy k dodání předmětného zboží naprosto ignoroval, přesto přese všechno soud konstatoval, že jsem se po půl roce bezvýsledných urgencí pro ukončení smluvního vztahu a pro nákup předmětného fotoaparátu jinde rozhodl "zcela svobodně a dobrovolně", protože "de facto došlo pouze k tomu, že žalobce nakonec nezískal fotoaparát od žalovaného"!

Ano, co na tom? Vždyť je to vlastně maličkost. Prodejce se zaváže, že v určitém termínu dodá drahé a kvalitní zboží za smluvenou cenu kupujícímu, a pak se stane "jen" to, že svůj závazek nedodrží. Svět se přeci nezboří! Vždyť si kupující může zatím to zboží někde pronajmout (cože, že se pronajímá za cca 20 % pořizovací ceny za týden? ech co, to nějak zvládne!) a mezitím se s prodávajícím soudit (jakže, že to v praxi trvá nejméně rok? no a? spěchá snad kupující někam? utíká mu snad nějaká zakázka? co to? že není žádný podnikatel, nýbrž má focení jako koníčka, a že se chce jen učit portrétní fotografii? no, to přece může za rok taky, ne?).

Pokud v dnešní době soud nechápe význam času, pokud nevidí, že rok čekání na spravedlnost ukrojí z morální životnosti elektronického přístroje třetinu, razantně sníží jeho cenu a že ani z hlediska délky lidského života to není nijak zanedbatelná doba, pak se nelze divit, že různí "obchodníci" z toho mohou bezostyšně profitovat a utlačovat své zákazníky jak guerilla zločinců civilní obyvatelstvo v horské vesnici, do které zákon nedosáhne.

Tvrdí-li někdo zcela vážně, že jsem se měl na konci května 2009 domáhat naplnění smlouvy, ve které bylo jasně dáno, že plnění má proběhnout začátkem prosince 2008, měl by být neprodleně psychiatricky vyšetřen, protože zjevně nechápe ani tak elementární skutečnost, jako že čas plyne jednosměrně. Vždyť je to ještě větší hloupost, než se domáhat postavení sněhuláka z loňského sněhu! Taková smlouva už se prostě naplnit nedá a jediné, co by mělo soud v takovém případě zajímat, je jaké náhradní vypořádání vztahu obou stran by mělo proběhnout, aby škoda té strany, která neporušila své povinnosti, byla minimalizována.

Je neuvěřitelně drzé v takové situaci argumentovat, že mi neunikla žádná zakázka. Naprosto to totiž ignoruje skutečnost, že zde nejde o vztah dvou firem, ale o vztah spotřebitel - dodavatel. I kdybych ten fotoaparát chtěl jen proto, abych si kvalitně vyfotil svého starého psa předtím, než mi pojde, nikomu do toho nic není, a už vůbec není nikdo oprávněn mi v tom svévolně bránit. Nikdo nemá právo po mně požadovat, abych prokázal, že mi v této souvislosti vznikla či hrozila nějaká (finanční) škoda. Pokud totiž nejsou mé cíle protizákonné, jsou jednoduše oprávněné a jsem tedy oprávněn směřovat k jejich dosažení libovolnou legální cestou. Zakoupit si zboží, které k dosahování svých oprávněných cílů potřebuji, u náhradního dodavatele, když se začne předtím zvolený dodavatel nečekaně chovat protiprávně, a vymáhat posléze na tom, kdo porušil své povinnosti, úhradu vícenákladů, je v mých očích zcela v pořádku a nerozumím tomu, že soud to vidí jinak.

Kuriózní také bylo, že soud očividně neakceptoval přirozené právo kupujícího vybírat si obchodníka primárně podle jeho renomé a považoval to za něco nadstandardního. Zajímalo by mne, zda by se soud takto také zeptal dámy, proč si šla koupit kabelku Louis Vuitton do značkové prodejny a ne na vietnamské tržiště? Nebo zda by se zeptal houslisty, proč se zajímá, jak prodejce hudebnin s jeho starožitným nástrojem před prodejem zachází, a proč si ty housle raději nekoupí v obchodě Rakve-biče-olejovky, kde ve vyřazeném mrazáku také pár starých houslí vystavených viděl a levnějších!

U jemného a sofistikovaného fotografického přístroje plného citlivé optiky, mechaniky a elektroniky je to však soudem vnímáno div ne jako nějaká zpovykanost fotografa, když se stará, zda má prodejce požadovanou odbornost, zodpovědný přístup, vyhovující skladové prostory, dobré vztahy se svými zákazníky, atd.

Z celého jednání soudů jasně vyznívalo, že jako jediné korektní řešení viděly domáhat se dodání fotoaparátu původním dodavatelem. Naproto byla ignorována skutečnost, že bych se toho fotoaparátu dočkal nejdříve za rok. To, že bych s ním ten rok nemohl fotit, nebylo vnímáno jako problém, protože mi přeci neunikla žádná zakázka. Úplně byl také opomenut rozdíl mezi získáním fotoaparátu od prodejce, který má s Vámi společný zájem na tom, aby ten fotoaparát co nejlépe fungoval, a obchod hodnotí jako oboustranně výhodný, a od prodejce, který byl odsouzen k dodání fotoaparátu za podmínek, které považuje za nevýhodné. Z běžné zkušenosti s lidskou povahou vyplývá, že ten první prodejce bude fotoaparátu věnovat veškerou potřebnou péči, zatímco ten druhý si s ním před předáním zahraje ve skladu fotbal, a když pak u něj budete reklamovat, že Vám nefunguje automatické zaostřování, odpoví (a snadno posudkem výrobce doloží), že ten fotoaparát byl Vámi mechanicky poškozen, tudíž se na Vás záruka nevztahuje.

(Soud by pravděpodobně povýšeně prohlásil, že nelze dopředu předjímat protiprávní jednání dodavatele a že pokud by k tomu došlo, měl bych se hájit u soudu. Opominu-li, že by to nemělo smysl, protože bych se okamžitě ocitl v důkazní nouzi, stejně by to ve výsledku znamenalo, že bych nejméně celý další rok nefotil.) Člověk se zdravým rozumem těmto situacím prostě předchází tím, že nenakupuje u prodejců, kteří ztratili (anebo nikdy neměli) dobré renomé.

*   *   *   *   *

Jaké plyne z tohoto příběhu poučení? Nu, nevím jaké pro Vás. Já osobně jsem však za uplynulé dva roky získal poučení hned několik:

POUČENÍ č. 1:  Nakupovat u šedých dovozců je fakt dost hloupý nápad

I převážně racionálně uvažující člověk si někdy nechá zatemnit mozek o pár stovek nižší cenou u šedého dovozce, zvláště pokud podlehne pečlivě a cílevědomě vybudovanému image specializovaného odborného obchodu. A může to třeba i léta v pohodě vycházet, jako to vycházelo mně. Avšak to nic nemění na skutečnosti, že šedý dovozce je v principu vekslák, který Vás při sebemenší příležitosti s vysokou pravděpodobností okamžitě bezohledně obere.

POUČENÍ č. 2:  Tzv. občanské poradny pro obranu spotřebitele jsou nejspíš jen mlýnek na státní dotace

Než jsem šel za advokátem, byl jsem se zeptat na své možnosti v jedné občanské poradně. Přestože jsem jim zdůraznil, že protistrana nejenže nemá dobrou vůli, ale dokonce se mnou vůbec nekomunikuje, pořád se mne snažili přesvědčit, abych ten spor řešil tzv. mediací prostřednictvím jakési asociace mediátorů. Hlavně mi několikrát opakovali, že to bude zadarmo. (Ani jsem se o to nepokusil, protože jsem si tu problematiku nastudoval a dočetl jsem se, že s mediací musejí předem obě strany dobrovolně souhlasit.) Až později jsem se dozvěděl, že na alternativní řešení sporů mediací jsou prý vypsány nějaké dotace od Ministerstva průmyslu a obchodu a že mezi občanskou poradnou a sítí mediátorů je personální propojení, takže vlastně jen chladně dohazovali další kšeftík sami sobě...

POUČENÍ č. 3:  Soudit se je drahé

Přestože výše popsaný soudní spor byl poměrně jednoduchý, když sečtu soudní poplatky, náklady na mého advokáta, náklady protistrany, které jsem byl odsouzen zaplatit, jízdné a také mou ušlou mzdu (na jednání soudu se v práci bere neplacené volno), jsem přibližně na pětasedmdesáti tisících korun. Kdybych se býval nesoudil a tuhle částku si rovnou přidal k těm dvanácti tisícům, které jsem za předmětný fotoaparát musel zaplatit navíc u náhradního dodavatele, tak jsem mohl mít nejen Canon EOS 1D, tedy nejvyšší model v této kategorii fotoaparátů, ale ještě i nějaký kvalitní objektiv navrch. A to ani nepíšu o tom, že bych na celou tuhle mizernou záležitost nemusel dva roky průběžně myslet a pravidelně se jí zabývat. (Tím však samozřejmě netvrdím, že bych snad litoval, že jsem do toho šel!)

POUČENÍ č. 4:  Soudu vůbec nemusí jít o spravedlnost

Při jednání soudů se ani na okamžik nebralo v úvahu, jaké řešení by bylo spravedlivé. Soudy se zabývaly jedině tím, jaký zákon na to napasovat a jak to vhodně zdůvodnit. Jako by to byla čistě technická úloha, např. jak najít správnou matici na předem určený šroub. Jakmile zákon jakž takž pasuje, úloha soudu je splněna. Co na to zdravý rozum, už se nikdo neptá.

POUČENÍ č. 5:  Když žalujete darebáka, on je u soudu ve výhodě

I když se hájíte žalobou proti zjevné nespravedlnosti, u soudu překvapivě chápou Vás jako útočníka a žalovaný darebák má právo posledního slova. Jeho advokát může ve své závěrečné řeči libovolně lhát, použít jakoukoli demagogii, může Vám doslova nasadit psí hlavu a Vy už na to nemůžete vůbec nijak reagovat. Soud pak pod vlivem této závěrečné řeči rozhoduje. Soudci jsou také jen lidé, takže když je ten advokát šikovný lhář a povede se mu soud zblbnout, prohrajete to, a můžete se už jedině odvolat proti rozsudku a své argumenty vypsat do odvolání. Ovšem když máte smůlu, tak se odvolací soud nemusí obtěžovat si to Vaše odvolání přečíst dostatečně pozorně, takže ve finále nic nezabrání tomu, aby darebákův advokát u odvolacího soudu předvedl úplně stejné divadlo a GAME OVER.

*   *   *   *   *

Tak, to je konec celého příběhu. Děkuji za trpělivost; nechť je Vám to v životě k užitku.

(Máte-li snad po dočtení až sem stejně jako já pocit, že tahle kauza by rozhodně neměla zapadnout, ocením, když odkaz na tuto varovnou stránku dáte na svůj web, blog, diskusní skupinu, zeď na Facebooku, ...vlastně téměř kamkoli. V boji proti bezpráví žádná pomoc není malá.)

A pokud nejste z Oehlingu CZ, přeji Vám z celého srdce dobré světlo!

Honza Dubový



Best Viewed With Any Browser    Copyright © Honza Dubový, 2011-2013. Všechna práva vyhrazena.
   Valid HTML 4.01!